První říjnový víkend nabízel velice krásné, téměř až letní počasí, a tak jsme se vypravili do Garmisch-Partenkirchenu. Výstup na vrchol Alpspitze se mnou absolvovala Mirka s Romanou. Po úmorné cestě, na které jsme skoro hodinu a půl projížděli ucpaným Mnichovem, jsme za tmy dorazili do Hammersbachu (758m). Holky se rozhodly absolvovat klasické přespání pod širákem a já oceňuji jejich odvahu. V noci padala silná rosa a teploty byly k ránu celkem nízké.
V sobotu ráno jsme krátce před sedmou vyrazili na dlouhou cestu údolím Höllental. První zastávkou na trase je vstupní brána do soutěsky, které se říká Höllentalklamm Eingangs Hütte (1045m). Oficiální průvodci udávají čas výstupu od parkoviště 80 minut, ale holky mě tu překvapily a držely tempo, takže jsme tu byly přesně v polovičním čase. Průchod samotnou soutěskou je doslova pastvou pro oči. Já už tudy procházel tolikrát, že ji začínám vnímat jen jako součást trasy, ale věřím, že Mirce s Romanou se kombinace štol, hučící vody, vodopádů a hluboké soutěsky líbila. Asi hodinu cesty od vstupní chaty leží poslední chata na trase údolím Höllental - tzv. Höllentalangershütte (1387m). Po krátkém občerstvení ve formě výborné gulášové polévky jsme se oddělili od průvodu lezců směřujících k nejvyšší hoře Německa. Naše kroky směřovaly do části masivu mezi Zugspitze a Alpspitze, kterému se říká Matheisenkar (1900m). Tudy vede ferrata směrem na hřeben. Ferrata není technicky náročná, pohybuje se mezi obtížností B a C, na několika málo místech možná D. Její záludnost je v délce výstupu. Po zhruba 2 hodinách konečně stojíme na místě zvaném Griesskarscharte (2465m).
Odtud k vrcholu zbývá zdolat asi 400m dlouhý nezajištěný hřeben, který chvílemi vyžaduje trochu sebezapření. Na konci hřebene už na nás čekal vrchol Alpspitze (2628m) s překrásným výhledem na Garmisch-Partenkirchen, Hammersbach a Grainau. Při dobré viditelnosti je odsud vidět i 80km vzdálený Mnichov. Pro sestup jsme zvolili cestu s názvem Alpspitz Ferrata. Ta je sice velice dobře zajištěná, nicméně slušně obtížná a namáhavá. Zde Mirka s Romanou předvedly další parádní výkon a na stanici lanovky Osterfelder Haus (2033m) stojíme už necelou hodinu po zdolání vrcholu. Do údolí pak sjíždíme lanovkou.
Po občerstvení a malém odpočinku se vydáváme ještě k nedalekému Eibsee. Kolem panuje nádherný alpský podzim, listí je žluté a červené, padá ze stromů, slunce už dávno zašlo za okolní kopce a poslední paprsky světla barví masiv Zugspitze do červena. Lidé oblečení v bundách se procházejí po břehu jezera. Venku je asi 15°C, jezero má o pár stupňů více, maximálně však 18. Mirka s Romanou tu na břehu provádějí nutnou hygienu po namáhavém dni, čehož já využívám a jdu se koupat. Vždyť kdo může říct, že se v říjnu koupal v ledovcovém jezeře se siluetou zasněžené nejvyšší hory Německa. Před poslední nocí pod širým nebem plným hvězd to bylo nádherné osvěžení.
Na závěr bych chtěl holkám ještě jednou pogratulovat k parádnímu výkonu a poděkovat jim za příjemnou společnost. Fotografie z našeho výstupu najdete v galerii.
