Dalibor Beneš letos dokázal podat neuvěřitelný výkon. Ve svých 58 letech přešel zamrzlé vody sibiřského jezera Bajkal. Jeho postup jste měli možnost sledovat i na těchto stránkách a upřímně musím přiznat, že jsem se těšil na novinky v jeho expedičním deníku, kde s neuvěřitelnou lehkostí a vtipem glosoval své technické problémy či obtížnosti cesty. Už tehdy se zrodila myšlenka na rozhovor. Ostatně pochází ze stejného kraje jako já a navíc patří v dnešní době k malému procentu lidí, kteří si dokáží plnit své sny.
Proč právě Bajkal? Je pro Vás osobně toto místo něčím významné?
Byl jsem na Bajkale poprvé v roce 1990, kdy jsme se psím spřežením absolvovali 300 km dlouhé putování tajgou a po ledu jezera. Již tehdy mě jezero i ta krásná zimní krajina kolem uchvátila a nasměrovala mé další aktivity. Tehdy jsem si řekl, že se musím na jezero opět podívat. Trvalo to 22 let.
Dalším motivem bylo i vlastní ego, touha si dokázat, že člověk v mém věku nemusí ještě nutně pomýšlet na nákup teplých bačkor. K cestě mě inspirovala i akce Vaška Sůry a Pavla Blažka v roce 2010, kdy přešli jezero po jeho délce. Řekl jsem si, zopakuji to, ale sám.
Místo klasických saní, které používá většina cestovatelů v podobných podmínkách, jste pro svou cestu zvolil vozík s koly. Je to výsledek nějaké osobní zkušenosti nebo co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Jsem takový technický typ, vše propočítávám a cpu do tabulek. Například jídelníček jsem měl zpracovaný do posledního Joulu a posledního gramu v excelových tabulkách. Realita je však samozřejmě vždy jiná. Vím to ze svých cest, přesto mi tato příprava před akcí, kdy člověk vymýšlí plán, navrhuje nové vybavení a sám si ho i mnohdy vyrábí, činí jisté potěšení.
Bylo to tak i s vozíkem. Spočetl jsem si, že valivý odpor je výrazně nižší než odpor smykový, ale hlavně jsem se již na své dřívější cestě na Kolymu dozvěděl o obdivuhodné Angličance Rosie Swalle. Tato žena se ve svých 57 letech rozhodla, že oběhne zeměkouli. Nechala si postavit vozík, zapřáhla se do něj a skutečně ten svět za 5 let oběhla (v Jakusku dokonce 1 noc přespávala ve stejné vesnici a rodině, jako já v roce 2010). Tak já jsem si ten vozík postavil sám, zapřáhl se do něj a přešel Bajkal.
Realita byla taková, že v místech nerovného ledu a nakupených torrů mi vozík výrazně pomohl. Na hlubším sněhu to bylo naopak, ale měl jsem možnost sejmout kola a jít dále jako se saněmi.
Sledoval jste v době vašeho putování také snahy ostatních, kteří se na jezeře pokoušeli o stejný výkon? Jak vnímáte například nevydařený pokus Pavla Blažka?
Samozřejmě jsem o jeho cestě věděl. Věděl jsem, že to je jeho náhradní cíl za neuskutečněnou cestu na severní pól. Znal jsem jeho ambiciózní plán přejít bez podpory jezero tam a zpět a při zpáteční cestě překonat rychlostní rekord R.Zahaba a K.Vallely (13 dnů). Vyráželi jsme prakticky ve stejný okamžik z jihozápadního okraje jezera a já byl rád, že se Pavel pohybuje někde poblíž. Byl pro mě docela pozitivní motivací a přiznávám se, že jsem trochu propadl touze nebo spíše iluzi si ve svém věku zazávodit. Když jsem se někde na Olchonu dozvěděl, že končí, hodně mě to mrzelo. Dokonce jsem se druhý den musel tak přemlouvat k dalšímu pochodu, že jsem vyrazil až odpoledne.
A jak to hodnotím? Jeho plán byl hodně ambiciózní, řekl bych až příliš. Já si vůbec nedovedu představit, že bych došel na severní konec jezera, obrátil se a mazal zpátky. Je to však výzva a jednou to stejně někdo opět zkusí.
V průběhu cesty jste se potýkal s několika technickými problémy, které se Vám pokaždé podařilo nějakým způsobem zvládnout. Myslíte, že tato schopnost se s problémy takříkajíc poprat, vychází ze zkušeností, povahy člověka nebo je to o silné vůli?
Technických problémů jsem měl dost. Ten největší tam, kde jsem to příliš nečekal (nefungující vařič). Ale téměř vždy to byl důsledek mých chyb a nedůslednosti.
Mám vyzkoušeno, že když přijde problém, tak člověk nesmí propadnout panice, ono se řešení vždycky nějaké najde. Nakonec mám z Ruska zkušenost, že se vše dá opravit vázacím drátem a kladivem. Skoro si myslím, že Rusové takto dokáží opravit i elekroniku.
Většina Vašich cest se uskutečnila v zimních podmínkách. Jsou pro Vás mrazivé podmínky lepší? Na Vámi oblíbenou Sibiř se přeci dá cestovat i v létě a zajisté má také své kouzlo.
Pro mě má zimní krajina nějaký bonus navíc a zvláště zimní Sibiř, pokud možno co nejvíce na sever a východ. Když člověk putuje bezlesou tundrou, tak to mi přináší docela velké naplnění. Těžko se to
vysvětluje, je to možná ten nekonečný prostor, kde zažívám stavy, kdy se hlava oprostí od těla a začne se "toulat po hvězdách".
Zima na Sibiři má i pár kladných stránek. Nejsou komáři a v létě neprostupná krajina se dá překonat na lyžích nebo po zamrzlých řekách a zimnikách. Jinak mě je v zimě zima a z každé cesty si přivezu nějaké další omrzlinky, takže v místních poměrech začínám omrzat při 5°C nad nulou a skutečně si začínám říkat, zda to mám zapotřebí. Sibiř musí být krásná a určitě i je v létě nebo k podzimu a určitě, bude-li příležitost a síla, bych něco ještě vyzkoušel v tomto období.
Jak vnímáte trend dnešní doby, kdy zprávy a komunikace s cestovateli sledují diváci téměř v přímém přenosu? Člověk tak zajisté může získat potřebnou morální podporu, ovšem také se vystavuje nebezpečí okamžité kritiky svých případných chybných rozhodnutí a podobně. Navíc je třeba "táhnout" sebou o to více techniky. Neztrácí tím současné expedice ten pocit čistého dobrodružství a napětí, jaké vyvolávaly v dobách minulých?
U nákladných akcí, kde je nutno shánět sponzory, je to asi užitečné, protože na to sponzoři slyší. Takže v nějaké rozumné podobě asi ano. Musí se však znát míra. Jsou mi z duše odporné takové ty reality show, kdy za každým bukem hrozí obrovské nebezpečí, lidé mrznou na potkání a po zemi tečou potoky krve.
Jsou i lidé, u kterých by se dalo usuzovat, že takové to osobní zviditelnění v přímém přenosu a sledovanost je pro ně možná důležitější, než akce sama. Je to věc volby, kdo v tom umí chodit, sežene peníze a ještě uspokojí své ego. Musí se však smířit s tím, že při případném neúspěchu se na něm mnoho lidí popase. Kdo na toto masivně nepřistoupí, jezdí za své, ale je to o to více svobodnější.
Přímý přenos skutečně přináší mnoho dalších věcí navíc a v zimě také problém se získáváním energie. Člověk se pak vlastně motá jen kolem tohoto, aby technika fungovala, co říct a co napsat, jak se tvářit do kamery. Pak se docela vytrácí ten nejdůležitější smysl cesty, vnímání té krásné krajiny, kterou procházím.
Takže určitě ta všechna technika snižuje míru prožitku, ale kde sehnat odvahu se od tohoto totálně odříznout?
Kolem svých cest nerozpoutáváte velké mediální kampaně, nejste zaštítěn známými sponzory. Přemýšlel jste nad tímto způsobem financování svých cest?
Já jsem dlouho před svou cestou zvažoval, zda tu mojí cestu nějak masivněji medializovat a snažit se získat nějaké peníze. O něco jsem se snažil, ale není to jednoduché a já to spíš asi ani neumím. A tak
mi nezbývá, než celý rok šetřit a pak nějaký ten výlet uskutečnit. Možná je to tak lepší.
Plánujete v dohledné době další podobnou expedici?
Plánů je hodně, ta Sibiř je nekonečná. Sen je však jeden, zdá se již neuskutečnitelný. Mým snem je strávit s domorodým lovcem několik týdnů v zimní tajze v lovecké izbušce, klást pasti, shánět obživu, poslouchat životní příběhy. Tak snad v jiném životě, i když ani to ne, protože má žena Libuška říká, že v příštím životě budu tuleň.
Více se o Daliboru Benešovi máte možnost dozvědět na jeho stránkách www.liborbenes.webnode.cz a nebo můžete navštívit nějakou z jeho zajímavých přednášek.
