Ve čtvrtek 18. srpna jsme nasedli do auta a vyrazili jsme za dobrodružstvím do hor... v plánu bylo několik variant horských dobrodružství, takže jsme si sebou vezli vybavení na ferraty, ale i věci na výstup ve sněhu, tedy i mačky, cepíny, lana a goretexové oblečení a také bivakovací pytle. Počasí nám ale udělalo pořádnou čáru přes rozpočet už první den. To jsme zakotvili na noc v Garmisch-Partenkirchenu, kde jsme se vykoupali po únavné cestě v Eibsee... byl jsem tu dva týdny předtím a voda se od té doby trochu oteplila.
Ve dvě hodiny ráno přišla do této oblasti taková bouřka, jakou jsem ještě nezažil. Blesky zasahovaly okolní kopce bez přestávky a hromobití se slívalo v jednu velkou salvu. Proudy vody byly tak silné, že jsme během chvíle leželi v 3-4cm hluboké, relativně silně proudící řece. Pan Rakoncaj věděl co dělá, když vyrobil svůj bivak s označením K2. Byl jsem v něm jako v obýváku a dovnitř se nedostala ani kapka a to ani odspodu, přestože hladina vody dosáhla 4cm. Ráno jsme tedy nasedli do auta a vydali jsme se směrem na Innsbruck. Předpověď pro původně plánovaný Grossglockner nebyla dobrá a proto padlo rozhodnutí zdolat u Innsbrucku ferratu Kaiser Max o které se říká, že je asi nejtěžší ferratovou vertikálou široko daleko. Byla to opravdu výživná stěna... dolů jsem scházel s krvavýma rukama, ale výhledy ze stěny celou tu dřinu vyrovnaly.
Pod stěnou pak došlo ke zlomovému rozhodnutí - když má být v Alpách ošklivě, jedeme do Itálie k Lago di Garda. Teplota tu v podvečerních hodinách byla pořád 36,5°C, takže jsme se nejdříve zchladili v jezeře, koupili jsme si mapu oblasti a vydali jsme se do malého městečka Biacasa, kde jsme našli parádní místo pro spaní pod širákem.
Ráno jsme se vydali z Biacasy na výtup na vrchol Cima Capi. Ten se vypíná do úctyhodné výšky asi 800m nad jezero Lago di Garda. Na samotný vrchol vede ferrata, která nás ale po zkušenosti s Kaiser Maxem zklamala. Celou cestu jsme se tedy ani nejistili a doslova jsme vyběhli k vrcholu podél lana. Sestupová cesta nás zavedla kolem "bivaku", tedy horské chaty, od které si můžete v Biacase pljčit klíče a přespat tu, k malému kostelíčku na svahu. Ten je asi 450m nad Biacasou a musím říct, že bych musel být hodně věřící, abych k němu vážil tenhle výšlap pravidelně. Po sestupu jsme se vydali k nedalekému Lago di Ledro a strávili jsme tu pár hodin koupáním.
Ještě ten den jsme se zabalili a vyrazili jsme zpět do Rakouska. Tentokrát do údolí Gschnitztall, které sousedí se známějším Stubaiským údolím. Nachází se tu totiž majestátná třítisícovka Habicht. Převýšení z údolí na vrchol je asi 2200m a nepamatuji si, že bych někdy stoupal tak dlouho. Moje spálená záda mi v noci nedala spát a pak se do mě pustila zimnice. Ráno jsem nebyl vůbec ve své kůži a už po prvních výškových metrech jsem byl mokrý od hlavy k patě. bylo mi jasné, že na Habicht nevystoupím, takže jsem se od Honzy trhl a dali jsme si sraz na Innsbrucker Hütte, kde na něj po jeho výstupu počkám. Honzovi se vrchol povedl, takže já si ho schovávám do budoucna.
Sestup zpět do údolí byl skoro stejně dlouhý jako výstup a dole jsme měli pocit, jako bychom měli v botách žhavé uhlíky. Proto jsme ze sebe scházeli oblečení a boty a zchladili jsme se v říčce, která sem stéká z ledovců. Bylo to pořádné osvěžení... voda měla totiž 11°C.
Tím naše krátká cesta napříč Evropou skončila. Máme spoustu dalších cílů na všech místech, která jsme navštívili, takže se tam zřejmě brzy zase vydáme. Fotografie z cesty si můžete prohlédnout na stránce Galerie.
